V noci jsem nebyla tvrdý spáč, jsem já vůbec schopná s touhle povahou dělat nějakému psímu obru partnera? Co když to nezvládnu? Stane se z něj zoufalej velitel pluku jednookých a nedorostlých bojovníků.
A hned ráno dělám jednu výchovnou chybu za druhou. Pejsku roztaženou uprostřed dveří jemně odstrčím, při cestě zpátky "ejhle" pejska na stejném místě. Znovu ji něžně odstrčím a než se otočím zase tu leží živá překážka. Zpátky už mně nepustí. Dunivým hlasem vibrují i parkety. Ze strachu před smrtí sežráním dělám, že vůbec nikdy jsem neměla v úmyslu projít.
K večeru, než přišel můj velký učitel, jsem u sedmé kapitulace měla slzy na krajíčku. A pak se to stalo! Kočičák Ferda taky nikdy neviděl medvěda. Při své večerní pochůzce žižkovským dvorem jednoho potkal. Naježil se jako dikobraz, udělal parádní oblouk a když si k němu ta hrůza přičichla, vrazil ji lepáka. Zavládlo ve mně úžasné vojevůdcovské nadšení.
Děkuju malý kočičí kamaráde z celého lidského srdce.
pátek 18. května 2007
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat